Ok, takže bydlíme.

Na jiném místě na nějaký čas. Třetí pokoj za náš celkově měsíc v Anglii. A víme jistě, že tohle není náš poslední pokoj. Kdo nás zachrání příště? Možná příště to opravdu výjde a usadíme se někde natrvalo. Ale kdo ví. Tady ani nevíme, co se stane zítra. Možná budeme za tři dny zase někde jinde :D Každopádně tento day off je zatím nejzvláštnější ze všech.

Ale jo, je to milé, koupil nám polštář, prostěradlo, povlečení, prostě úplně všechno. I když jsem mu říkala, že to zaplatím. Není to zvláštní, jak nám pořád někdo zachraňuje zadek? Ok, Luci, přestaň být paranoidní.

Každopádně jsme bez netu (něco jako wifi tady asi neznají), takže tento článek si přečtete, až budeme zase někde úplně jinde. Problém ale je… jak si máme najít něco jiného, když nemáme internet? :D Trošku začarovaný kruh, nemyslíte? :D

Takže vůbec nevím, co budeme dělat :D Nemáme žádnou jistotu, že se 18. října nastěhujeme tam, kde jsme se měly stěhovat původně. No tak se asi (zase :D) budeme muset obrátit na Danču, nečekaně. Už to tak prostě je :D Jsme pořád na někoho odkázané. Takový je prostě Londýn.

A je tady zima. Proč je ve všech londýnských pokojích a bytech taková kosa? A proč je Londýn tak studený? Možná, že jsme měly jet dělat Au Pair do Itálie. Ale ještě bychom při našem štěstí chytly italskou domácnost :D

Takže tak se máme. Opravdu budeme mít na co vzpomínat.

Ty vole zas je vše jinak.

Tak jsme se přestěhovaly. Uplně jinam.

Byla to rychlá akce, pokoj jsme „našly“ z minuty na minutu – jsme u kolegů z Lucčiné práce. Uvolnili nám jeden pokoj.

Nějakou dobu zde budeme bydlet a pak se uvidí, co bude. Tamten pokoj nevyšel z toho důvodu, že tam stále bydlí dva kluci, kteří nejsou schopni od tama odejít, poněvadž landlord je v Pakistánu, tak na to zvysoka kašlou. Vystěhováni měli být už před týdnem. Jsou hodní. Asi je to nesere. V tom komplexu mám dokonce svůj kufr, ale padlo to z minuty na minutu, tak jsme teď tu. A já bez veškerého oblečení, osobních věcí.

Není tu wifi. To je super. Bude to uplně něco jiného. Jako za starých časů. Ale jsme v super lokalitě, je tu kousek všechno, gym máme minutu od baráku, i starbucks a primark. Tohle vnímám jako zkoušku. Na nic z toho totiž nemám peníze.

Ale máme krásný výhled.

Jo a jsem nemocná a hrozně mě to sere. Dnes mám day off, tak ležím v posteli, ale těším se na zítra, vypadám, jak by mě někdo zmlátil. Oči se přibližují k asijské velikosti a z nosa mi teče imr vére.

A co bude dál? Nic se nezměnilo, furt nic nevíme. Buď zůstaneme na furt tady, nebo se přestěhujeme do toho pokoje, až ti kluci odejdou.

Ale jedno je jisté, vím, že se může stát i něco nečekaného a už by mě nic nemělo překvapit.

Máme se dobře. Každý nám tu říká, jak v nouzi spali v Hyde Parku a my si přitom ohříváme zadky v teplé posteli.

Lucčin známý nám mezitím nakoupit blanket, sheets, povlečení… prostě… tu jsou všichni hrozně zlatí. Vůbec to nechápu, co jsme udělaly my dvě tak dobrého, že je tu vždy někdo, kdo nám nabídne pomocnou ruku. Bez lidí zde bychom byly uplně nahrané. A to už v Tonbridge.

Teď sedíme ve Starbaxu s Pumpkin spice late, připadám si jak v nějakém americkém filmu. Je to fakt kůl, do té doby, než si uvědomím, že jinou možnost ani nemáme. 

Ale máme se skvěle, jsme spolu, máme kolem sebe senzační lidi a prostě... užíváme si!

Deziluze - keep calm?!

Až příště něco vypustím ze svých úst, nebo něco nadatluju na tento blog – ještě dříve, než je to stopero jasné, tak mě zmlaťte.

Víte, že jsme se měly dnes stěhovat do té superboží skvělé lokality, kde bych oyster card vyhodila do koše a podpálila… už žádné nabíjení, fňukání nad prázdnou peněženkou, přepočítávání, na kolik mě ta pětiminutová jízda autobusem výjde.

Dnes měl být ten den, kdy si sbalíme všechny naše kufry, dotlačíme je zase přes půlku Londýna... a konečně vybalíme.

„Tak co, v kolik můžeme v pondělí přijít?“

„No, ještě nevím, Landlord se mi neozval, tak možná to bude až příští pondělí.“

PŘÍŠTÍ?! :D Možná? Dýchej! Neva. Prostě ten týden prospím někde na ulici. Ideálně pod mostem. Ať na mě neprší, že jo. To by bylo nemilé.

Jako, děcka, upřímně, fakt nevím, co teď. Zde, u kamarádky, už být nemůžeme, její pohostinnost a pomocná ruka nás táhla celé dva týdny v Londýně. Teď už musíme jít.

Vypadá to, že se budeme stěhovat neznámo kam, nevíme kdy, my tu prostě nevíme nic. 

Ou máj god, teď jsem chtěla napsat, že jediná jistota v našem životě je naše práce, no to víš, že jo, nenapíšu to! Aby se tu pak za týden neobjevil článek v podobném kabátě.

Edit: právě mi přišla sms. Že je landlord v Pakistánu. A že až přijede, tak se to vyřeší. Možná tento týden. 

I wish we knew... tohle zjistit v den nastěhování. WHY NOT. :)

Edit 2: Kdyžtak si můžete své kufry nastěhovat sem. Aha? A co naše těla? Ta budou spát kde? Hlavně, že kufry budou v teple. :D

Neměla jsem tento blog pojmenovat kolotoč, fakt ne.

Edit 3: Lucka se mi tu hroutí. Já si stále zachovávám tu svou *keep calm in England*

____________________________

Název tohoto blogu je opravdu výstižný. Jeden den je něco tak, druhý den zjistíte, že je všechno úplně jinak. Londýn nás opravdu zkouší. Co Londýn, celá Anglie.

No nic, dneska v práci rozhodím sítě. Dělala jsem to už včera a měla jsem během pěti vteřin tři byty, kde můžeme přespat. Týden. Ale co když to nakonec nebude týden? „Možná tento týden se to vyřeší“. Aha. MOŽNÁ. Nesnáším slovo MOŽNÁ.

„A nemůžete se zeptat kamarádky, u které bydlíte, jestli vás tam nechá do čtvrtka?“ přišla další zpráva. Nejdřív řekne, že se to vyřeší MOŽNÁ do týdne a nakonec už ví, že možná čtvrtek. Tak mám se ptát v té práci nebo ne?

Edit: Je to prostě zmatené :D Takže nakonec se zase mám v práci zeptat, bravo. Alespoň tohle vím na 100% :D

Edit 2: Tak už zase ne :D

Edit 3: Keep calm and find a room

Druhý day off

Druhý den volna se nesl hlavně ve znamení NINo, nebo-li vyřizování čísla pojištění, abychom mohly v Anglii legálně pracovat. Dorazily jsme trochu později, ale já stihla svou schůzku na čas. Možná proto jsem tam čekala s dalšími minimálně 15 lidmi, kteří byli objednáni na stejnou hodinu a možná i proto to měla Lucka z krku asi za 20 minut a já za hodinu.

Šlo vlastně o to, že jsme čekaly ve frontě, ukázaly jsme dopis, který nám přišel po tom, co nám tam Danny zavolala (teda, alespoň mě přišel ten dopis) a poslali nás nahoru čekat, než vyvolají naše číslo. Něco jako vyvolávací systém, ale lidé u přepážky si nás vyvolávali sami. Pak jsme jim ukázaly naše pasy a zeptali se nás na pár otázek. Ale nic těžkého. "Jak dlouho jste v Londýně? Kdy jste přiletěli do UK? Kdy máte narozeniny? Máte už práci nebo teprve hledáte?"
No a pak už jsme čekaly na to, než nám vrátí pasy a bylo nám řečeno, že máme počkat cca 4 týdny na dopis, jestli to číslo dostaneme nebo ne. Ale prý je to formalita jenom, takže snad to bude všechno ok. Takže takhle jsem včera trávila jednu hodinku mého day off.

Mezitím ale holky vymyslely super plán, jít na Full English Breakfast. Myslím, že to snad nepotřebuje ani komentář. Doufám, že máte hlad. #muhehe A vidíte ten čerstvě vymačkaný pomeranč? A tu awesome skleničku? *umírám*

Pak jsme si prošly Camden Town, a prosím vás...tam se ještě někdy musím vrátit a snad si od tamaď i něco odnesu na památku, protože tohle se jen tak nevidí. Absolutně jsem netušila, že něco takového v Londýně existuje a jsem z toho unešená.

Něco málo jsme nakoupily a Lucka zjistila, že existuje obchod, ve kterém stojí sojové mléko jenom 59p. Což je naprosto k neuvěření a celkem si umím představit, jak dělá v dubnu ještě zásoby do kufru :D

Doma jsme si pak daly maličký dezert a mě čekalo vybalování kufru.

"Tak tohle teda ne, my tě změníme, tohle nosit nebudeš" říkaly už pár dní a dneska se do toho pustily. "Přines sem kufry a ukaž nám, co tam máš" "A hlavně to vysvětli, k čemu to je, k čemu to nosíš".

O pár minut později jsem skončila s údajně třemi použitelnými tričky, dvěmi kalhoty, jednou sukní, converskami a novými věcmi po kamarádce a seznamem, co všechno musím do svého nového šatníku nakoupit. Bohužel je pouze imaginární a polovinu věcí si nepamatuju. Ale kamarádky ano. Takže, který že to čtvrtek jdeme nakupovat? A za co?

Samozřejmě se to neobešlo bez mého držkování, protože já jsem drzá kdykoliv a kdekoliv, ale zase, je to pro mé dobro, vím to, a vážím si toho, co pro mě dělají. Nejsem kluk a zevlák, abych se tak oblékala. A budu dřepovat a všechno bude fajn. (ty si ťula :D)

Čekaly jsme, až přijde přítel od kamarádky. On vaří. Fakt výborně. Pracuje jako kuchař a já absolutně rozumím této volbě. Udělal bolonskou omáčku s rýží. Děckáááá, to byla proper bolognese!!!! Snědla jsem zas toho tunu, k tomu si ještě přidala, jsem prasák, co chcete slyšet… 

Poté jsme si dali párty time aneb smoking shisha. Příchuť – melon. Uchhhhh.

Včera mé chutové a čuchové bunky blahem jásaly.

Budu tlustá, ale jen do pondělka. Pak budeme bydlet kousek od Hyde parku, kde se skvěle běhá! Viz příspěvek níže.

Mějte se krásně, L&L.