První Day Off

Čtvrtek. Pravděpodobně budeme mít každý čtvrtek day off. Už aby byl další.
Práce mě baví, ale jakmile jednou přičichnete k day off, budete ho chtít pořád. A ne jednou za sedm dní. Ale všechno popořádku.

Vstaly jsme asi tak v 10, udělaly si beauty dopoledne, nachystaly jsme se a mohly jsme vypadnout ven. Počasí bylo takové proměnlivé, chytnul nás i menší deštík. Ale nevadilo nám to, pily jsme v dešti pumpkin spice latté ze Starbucks a náš volný den jsme si maximálně užívaly. Je fajn, že máme day off všechny tři ve stejný den, bude to takové krásné shledání po týdnu.

Pak jsme se vydaly lovit Lucčinou bílou košili. Najít ji byl nadlidský výkon. Všechny moc dlouhé, široké, průhledné nebo drahé. Takže jsme proběhly i pár obchodů, kde se mi líbilo milion věcí, na které nemám. A pak jsme šly ke mě do práce, cestou jsem stihla zakopnout a rozbít si koleno. #čtvrtekasinenimujden. Minulý čtvrtek alergie, tento odřené koleno do krve. Bojím se dalšího čtvrtku.

Tam jsme strávily nějakou asi hodinku, pokecala jsem s mými kolegy (kteří jsou skoro všichni fajn!), daly si shishu a bylo nám fajn. Pak už jsme šly pro kamarádčiného přítele do práce a opět do Primarku, kde jsem si koupila boty (a ty první věnovala Lucce, protože jsou mi jako všechny balerínky velké) a šly jsme omrknout drogérii, kde jsem málem nad těmi všemi věcmi umřela. Ale jednou si tam zajdu něco koupit! Až budu mít peníze! A že budu mít peníze! Musím tomu věřit :D Bez iPhone domů nejedu. A bez Barcelony a VIP na Tokiáče. Vrátím se vůbec ještě někdy domů? :D

A pak nás čekala luxusní večeře od kamarádčiného přítele. Možná trochu spice, ale bylo to výborné.

Jo a víte co? Holky se na mě domluvily, že mi změní můj styl oblečení. Takže uvidíme, kdo z koho :D Ale teď vážně... jsem na to sama zvědavá :)
 ___________

To buď, Luci. Je to tu supér fešn stajlové. V Primarku, byť sem si řekla, že tam nakupovat nebudu, jsem ulovila senzační věc. Klasické modré oxfordky. Jsou mega. A za šedesát korun? O to víc je miluju. Takže jo, budu tam nakupovat, capinky do dvou liber. Oblečení se mě moc netýká, mám plný kufr hader tu a půlku šatníku jsem nechala v česku, takže spíše ojediněle nějaké kousky, co jsem prozatím v Česku nenašla. Těším se, až si tuhle část přečtu po pár měsících.

Ale rozhodně chci modrou rtěnku. Je to boží. Musím uznat, že arabské ženy mají nádherný makeup. A když jsem viděla tu modrou rtěnku, řekla jsem si WHAAAAAAT, TO ČU! :)

Jinak holky si včera zašly ještě na Crepes (palačinky). Daly si s nutelou a s jahodami. Jedly to u stáda holubů. Sem se bála, že mě poserou.

A ta shisha byla boží. Doporučuji příchuť Blue mist? I think. Nedokážu to popsat, ale v té puse vám to sroste a nechcete se toho zbavit :D Je to jedna z dražších příchutí, ale opravdu doporučuji 10/10.

Na večer jsme si kupily nějakou novinku, masku na obličej, co je už kapesníkem, jen ho plácneš na xicht a vualá, měla by si být pak krásná. No, jako nevím, bylo to takové lepkavé, ani to nedrželo a po sundání jsem si připadala jak jeden velký uhr. Nedoporučuji tedy. Bylo to od Garnier, tuším, nějaká bomba v názvu, to sedí.

Tak další day off až za týden, takže hurá práci a vy pěkně studujte, milí študáci. Baj d wéj, teď mi jeden číšník z práce celkem mile řekl: Proč tu jsi? Jako? Proč neděláš něco jiného? Třeba... nestuduješ?

Oni si furt myslí, že je mi patnáct.

Bláznivá cesta do práce

Respektive, málem skoro žádná cesta do práce.

Takové to, když dostanete práci ani pomalu nevíte jak a jedete tam hned první den samy. Víte, kde nastoupit, na co nastoupit a kde vystoupit, ale na zastávce se dočtete, že to číslo busu, které máte vzít, zrovna kvůli nějakému pochodu ve městě nejede. Ok, zachováte chladnou hlavu a jdete na druhou zastávku na druhý autobus, kterým můžete jet, ale co se nestane, ten taky nepřijede. A začnete panikařit.

Volala jsem kamarádce z Londýna asi 4x, aby mi poradila, co mám dělat a jakým jiným způsobem se do práce dostat. Nic. Pracovala a neměla možnost mi zvednout telefon. A tak jsem šla na první zastávku znovu, pak zase na druhou a panikařila jako ostatní lidé na zastávce. Všichni jsme byli zmatení. Všichni.

Nakonec stojím na druhé zastávce a vidím příjíždět autobus, kterým jsem měla jet původně na tu první zastávku. A tak se nakonec přesouvám tam. Mezitím mi volá kamarádka, co se děje. To brzo. Tak jí alespoň řeknu, ať vyřídí šéfovi, že nejspíše budu mít zpoždění. Dojdu na zastávku a po pár minutách (ale celkově hodině a půl čekání - naštěstí jsem vyšla o dvě hodiny dřív, protože jsem měla jet do Primarku si koupit boty) konečně sedám na autobus 36 a jedu do práce. Dojela jsem ještě s rezervou deseti minut! Neuvěřitelné :D

Stejně jako cesta do práce, i první hodina v nové práci byla šílená. Nevěděla jsem, co dřív. Jestli posílat výtahy, leštit příbory, talíře, připravovat zeleninu...nebo jíst. Každý do mě něco cpe.V restauraci je to normální. Všichni si ze mě dělají srandu, že do 14 dní budu úplně fatty. Ale já nechci. Chci přijet hubená. Rozumíte všichni?

Waitress.

Jaká je práce v arabské restauraci? Jiná. (tyjo, to je tak hlubokomyslné)

Zpočátku jsem začínala tím, že jsem uklízela stoly, příbory, talíře a tak dále. Nyní se mé povinnosti zvedly i na přijímání objednávek, zapisování do systému a pozor… PLACENÍ?!?!

Vy, co mne znáte, víte, že nesnáším kasu. To vždycky v práci sem hrozně fňukala, že mám jít na chvíli na poklady, poněvadž já a peníze? Absolutně mimo. A libry? Konec. R.I.P. Modlím se, ať dotyčný platí kartou, v tu chvíli ho miluju. Ale jak mi tam strčí ty bankovky a ať vydám zpátky… jsem ráda za to, že v Česku už nemáme ty hlupé šušně a pak se přestěhuju do Anglie. #smartgirl

Takže zatím vždy házím nejsmutnější oči a furt jim říkám, že se to jako naučím rozpoznávat ty mince, ale co dřív? Naučit se arabské jídla nebo britské libry? Odpovědi mi hažte do komentářu.

Co se týče jídla, miluji falafel. Je úžasný. Mám tam zaplacené večeře, takže neskutečně ušetřím na jídle bo ráno si dám ovoce, pak nějakou sváču a až v práci večeři. Jím tu zatím jen 3x denně, to do budoucna chci určitě změnit, poněvadž je to málo. V práci mě furt vykrmují, jestli nechci to nebo tamto, jsou zlatí <3 Asi vypadám bídně.

Restaurace má dvě části, klasickou restauraci a bar, kde se tedy dělají kávy, čaje, dezerty apod. V baru jsem zatím byla jen chvilku, připadám si tam celkem lůzrovsky, ani kávu neumím udělat. Nerada tam proto chodím, i když je to příjemná změna, takhle se střídat.

Co se týče obsluhování zákazníků, bylo mi doporučeno brát objednávky jen od angličanů, jelikož arabi nemusí ocenit anglicky mluvící osobu.

Ale zatím jsou tam všichni milí, cítím se tam příjemně, pracuji 6/7. Jeden day off a už se na něj těším, ani né z toho důvodu, že bych ho potřebovala, ale vůbec se nedostanu do kontaktu s běžným živočichem, když pracuji od šesti do tří do rána. To jako většinou už spí. Totálně se se všema míjím.

Jů a nabila (gůglila jsem si i/y) jsem si Oyster card (měsíčník) na týden. Můžu jezdit autobusem z práce a neřešit, jak se dostanu ve dvě/tři ráno domů :D

Celkově mě tu těší každá maličkost, i moje chybování v práci mi nevadí, protože si myslím a věřím tomu, že abychom se mohli posunout dál, musíme si tím projít. (Někdo je možná dokonalejší a nedělá chyby, ale já jsem ta sorta lidí, co si ani neodemkne dveře.)

Tak se zas ozvu, jdu si vytvořit obličej a vlasy. Mimochodem, včera mi majitel říkal, jak vlastní hair salon a že pokud chci, tak mi tam dají slevu. A i prádelnu, že si můžu vyprat prádlo. Asi vypadám hrozně.

Londýn a práce.

Tak tomuhle říkám kolotoč. Ještě včera jsme byly v Tonbridge (dupa, 40 minut od Central London). Měly jsme každá dva velké těžké kufry, vidinu toho, jak si je taháme od HM až k nádraží takové slušné skromné dvě hodinky. Asi na nás někdo hodně myslel, poněvadž nám HD nabídl, že by nás zítra odvezla his wife. Ou, fenk jů.

Tak jsme na vlakovém nádraží, dohromady vážíme asi 150 kilo a vůbec nevíme, co dál. Snažíme se jen kopírovat dav. Cíl cesty je jasný – Londýn. Nakonec se tam objevil milý klučina, help staff, který nám pomohl s těma kuframa a dokonce nám ukázal, jakým vlakem jedeme :D Prostě zlatíčko. Pokud si to někdy přečte a naučí se česky – děkuji.

Po chvilce jízdy se nám už ukazoval Londýn v celé své kráse, spatřily jsme oko a jiné známosti. Upřímně, nevím, jestli někdy půjdu oběhnout památky, ono jak tu člověk není jako turista, tak máte prostě takovej ten hrozně cool feeling, jakože už nemusíte.

Kamarádka, u které zůstaneme nějakou chvilku, si pro nás přišla na nádraží v centru. Projely se dabldekrem, samozřejmě jsme ho celý zatarasily těma pošahanýma kuframa (jak je vidno, furt si na ně jen ztěžuju, tak prosím, až se někam budete stěhovat, vemte si jen to nutný, stejně tu nikoho neznáte a tak nepoznají, že máte jen dvě trika a smrdíte.)

Být v jejím bytě je úleva. Upekla nám margotku, kterou jsem zbagrovala lepek nelepek. Konečně se cítím jako doma. O tři hodiny později jsem už nastoupila do práce. Krutý, co? Zatím dělám waitress v arabské restauraci, nevím nic, všechno zní jako shamala kazaki kuwuwu humus. Prostě, jedna věc je dělat servírku, druhá věc je dělat ji v angličtině, ale arabština? Jinej level :D Nebudu vám lhát, je to pro mne hodně složité, ale bez boje neodcházím. Za jednu noční jsem měla spoustu zážitků. Vlezlé komplimenty, to je u arabů klasika (sorry za generalizaci), ale potkat hongkončana, co se s vámi chce vyfotit, to je mega :D Každý se mě ptá na věk. Asi tu nejsou zvyklí na pracující děti.

Jdu dospávat směnu, za chvíli mi začíná další a už teď mám lehké obavy, jaké to bude. Ještě si zkusím vygůglit nějaké ty arabské jídla, ale stejně je mi to k hovnu, to se člověk musí naučit za pochodu.

První den v Londýně a málem i v londýnské nemocnici.

A je to. Jsme v Londýně.

Včera jsme konečně vypadly od naší host family. Ještě, že jsme tam nebyly déle. Nejspíše bychom se psychicky zhroutily a navíc bych si na ty děti zvykla a chyběly by mi. Takhle je to alespoň trošičku snesitelnější.

Host Mum měla nakonec i tolik soudnosti, že nás odvezla s kufry na nádraží a dala nám peníze na vlak. Nečekané. Svým způsobem nebyla zlá, ale nejspíše jsme měli každý jiné očekávání.

Včera nás velmi potěšila služba na nádraží. Opravdu milý kluk nám snesl ty nehorázně těžké věci ze schodů dolů až na nástupiště. To v Česku jen tak neuvidíte. A na Londýnském nádraží? Na každém rohu někdo s nápisem "Help for you". Opravdu milé.

Pak jsme počkaly na kamarádku Danču a šly k ní domů. Jediný zádrhel byly schody, protože dům ve kterém bydlí, nemá výtah. Ale to budeme znovu řešit až za nějakých 14 dní.

Večer jsme už šly pracovat. Arabská restaurace, milion arabských názvů v meníčku a spousta Arabů kolem. Všechno se zdálo ok. Teda až na moji terrible angličtinu a moment, kdy jsem dostala večeři.

"Objednám ti rýži a kuře" řekla servírka a já se těšila, jak se konečně najím. Asi do 15 minut mi přišla polívka a obrovská porce hranolek, rýže, opečených brambor a kuřete. Snědla jsem jenom polovinu. Alespoň že tak. Ale co se stalo za pár minut...udělalo se mi nějak zle. Začala mě pobolívat hlava a žaludek. Netušila jsem proč, myslela jsem si, že mi nesedlo jídlo. Ale pak když jsem celé jídlo vyhodila do záchodu (omlouvám se všem, kteří zrovna jedí) a podívala jsem se na svůj rudý obličej, tak mi to došlo. OŘECHY.

Šla jsem si teda pro pití a sednout si ven a čekala, až pro mě Danny příjde. Pak si sedla ke mě a zeptala se servírky "Obsahuje to jídlo, co Lucka měla, ořechy?" Její "I don't know" odpověď mě trošku zaskočila, a když pak řekla "Ona mi neřekla, že je alergická na ořechy" tak v ten moment bych nejraději byla už někde doma. Proč bych sakra měla hlásit někomu na větu "objednám ti kuře s rýží" to, že mám alergii na ořechy. Které mimochodem ani v tom sosu, kterým bylo kuře přelité, nebyly cítit. A že já cítím už jenom vůni ořechů na míle. Tak tam nic.

Tak jsem asi tak po třech letech zažila další alergickou reakci, která naštěstí do dvou hodin ustoupila. Můžu být ráda, že nemám alergii tak silnou, abych musela i do nemocnice. Nemocnice nesnáším, natož nějakou ještě v cizí zemi. A jsem ráda, že mě kamarádi tentokrát poslechli, že záchranku opravdu nepotřebuju. Do dvou hodin to ustalo a bylo po dramatu.

Docela "dobrý" zážitek na první den v Londýně, kde jsem naposledy byla před pěti lety, nemyslíte?

Dík.

Tímto bych chtěla poděkovat všem, co si tím procházeli s námi a hlavně i těm, co nám nabídli pomocnou ruku. Však vy víte. :)

Move on.

Čaute,

tak je to oficiální, končíme. V podstatě sami přišli na to, že nechtěli aupair, ale nanny - náhradu za matku, která bude zvládat celou domácnost. My sem zde šly jako aupair, člen rodiny. To nám tvrdili. Vklidu sme si sedli, shodli se na to, že se naše představy zcela liší. A končíme. Zítra balíme. Další článek bude už v novém prostředí. Vůbec nevím, co bude. Vůbec nevím, jak potáhnu ty kufry několik kilometrů. Ale jsem hrozně ráda, že jsme to vklidu vyřešili. HD je super. Myslím si, že to celé podržel na té rozumné vlně. Hlavně mi přijde, že je větší srdcař.

Omuvily jsme se mu za tyto komplikace. Řekl, že je to v pohodě, že se to stává (u nich vydržely jen dvě slečny, jinak aupairky střídají).Svým způsobem mi bude chybět, je to zajímavý člověk. A děti též. Hlavně klučina. Už sme založili i kapelu. Jmenuje se LuLuLaXa - naše počáteční písmena. Prostě je to smutné a jsem smutná - tohle říkám asi nejčastěji, je to jediné slovíčko, co umím :D

Zkrátka nám to všem něco dalo. Oni si uvědomili, že hledat druhou mamku na 6 dní ze 7, 14 hodin denně, nestojí 50 liber a nejmenuje se to aupair. A nám to dalo pár extra vrásek z budoucnosti, šedé vlasy (ahoj mami) a pocit, že jsme socky.

Ozvu se. Byl to fakt kolotoč.