Rychlý spád.

Odcházíme. Jsme tady asi pátý den a už se chodíme procházet ven s tím, že se nechceme vrátit zpátky. Doufám, že nás někdo spasí. Už brzy.

Za poslední den jsme stihly vymyslet už několik escape plánů. Přitom jsme neudělaly vůbec nic hrozného. To je na tom to nejhorší. Host Mum s námi vůbec nemluví, jenom když musí a nebo když nás chce za něco seřvat. Dokonce ruší svoje plány, aby byla s námi doma, když tu jsou děti a přitom my jsme nejraději, když ona doma není. Protože v momentě kdy příjde domů, končí naše relativně dobrá nálada lepší nálada, než když je tu ona.

Chtěly jsme to tu nějak vystát, opravdu. Snažily jsme se. ALE nedá se. Když vám HM zakazuje mluvit spolu česky (i když nejsme s ní a dětmi) nebo se vás zeptá, jak se máte a vy řekne "I am sad" a ona řekne "That's fine" tak už opravdu končí všechna sranda. A to nádobí? Můžou na něm být bublinky nebo ne? Když nám HD řekne, že tam nesmí být ani bublinka jaru a pak sám odloží celou krabičku plnou jaru na odkapávač, tak jak to vlastně je?

Normálně mají Au Pairs pracovat 25 hodin týdně, my tohle máme hotové za dva dny, protože děláme 14 hodin denně, obě spolu, každý den, šest dní v týdnu. Jako vážně?

Včera nám došla trpělivost a šly jsme ven se uklidnit a vypustit to ze sebe, když spolu přece nemůžeme mluvit česky. Vymyslely jsme několik plánů útěků, trochu jsme si i poplakaly a přemáhaly se jít zpět, protože jsme věděly, že další den bude stejný. A byl. Hned v půl 7 jsme dostaly sprda, že jsme nevstaly, ale přitom, nám nikdo neřekl, kdy máme vstávat. Že prý víme, že hosttaťka jde do práce o půl sedmé. To víme. Však může jít. Ale to, že jej hostmamka chtěla odvést na nádraží a tím pádem sme měly být už v 6:30 ready, to nám nějak nikdo neřekl. Bychom si o těch deset minut přivstaly, to nám nedělá problém. Takže sladké přivítání. Ještě nám to říká tím maximálně sjíždějícím tónem, jako malým fakanům.

Z druhého pohledu: Dnes se ovšem stalo něco, co mne dostalo nejvíc. Řekla nám, že vypadáme smutně. Tak jsme řekly, že jsme smutné. Že jeden z důvodu je, že nám zakazuje se spolu bavit česky (rozumějte, anglicky se bavíme, když jsme s dětmi, samozřejmě sem tam se zeptáme česky samy sebe, co znamená co, jak se to přeloží apod). Ona řekla, že tím, že jsme smutné, tak nás tu nechce a mluvit musíme pouze anglicky, jinak tu nemáme co dělat, jsme v Anglii, že jo.

Takže, konečná. Jsme smutné a tak musíme jít. Od té doby s námi nemluví, slyším jen, jak z vedlejšího pokoje volá hosttaťkovi a stěžuje si na nás. Pokud mě angličtina neklame, slyšela jsem: Jak můžeš být na jejich straně?

Upřímně, vím, že jsme dobré. Kdybyste viděli jak to tu vypadá... pár z vás ví, rozhodně ty fotky nebudeme šířit. Pracujeme od rána do večera, nezastavíme se ani na sekundu, uklízíme, děláme všechno, na co si vzpomene - je to možná tím? Nevím, za tyto prázdniny prý vystřídali 3 aupairky... je to námi?

Zatajili nám, že jejich syn má něco jako mírnou formu autismu. Prý: budete mít dopoledne volné, když budou děti ve škole - znamená, že vlastně musíte uklízet celý barák, což trvá 4 hodiny.

A další. A víte co, whatever, zkousnu hodně, dost práce, děti, hluk bordel... ale nesnesu to, jak se na nás dívá, jak s námi mluví. Ta faleš. Sobectví. Tón. Pokrytectví.

Začátky jsou těžké, říká každá aupair. Ale po sepsání všeho, co se tu děje, nám každá zareagovala: zmizte.

Upřímně, věřím, že to nejsou zlí lidé a jedna aupair ze sta by tu vydržela. Ale my se máme rády. A v momentě, kdy se bojíme večera, protože to znamená celý den před námi s ní za zadkem... Kdyby alespoň měla důvod k obavám.

Dnes nás sprdla před malou a řekla, že to asi nepůjde a musíme jít. Co si myslíte, že si dítě z toho vezme? Že třeba.. z ničehonic začne křičet, že nás nemá ráda a poběží k mamince a té řekne, že jsme ji naštvaly? Jasný. Přitom se v té chvíli nic nedělo, seděly jsme. Ano, prosím, nikdy neshazujte někoho před dítětem, jelikož se vás snaží pak kopírovat.

Asi nás večer čeká serious talk a já si jen přeji, ať to proběhne vklidu.

10 věcí, které mne překvapily

• Když vyjíždělo auto ze svého domku k příjezdové cestě a chtělo najet na hlavní a já tudy chtěla proběhnout, samozřejmě jsem musela počkat. Kecám. Ten řidič kvůli mně zajel zpátky k jeho domku, abych mohla tu příjezdovku proběhnout. Lovely. 

•  Když jdete běhat, tak je celkem boží se zastavit a pokecat s někým, třeba taky s běžcem, o trase apod. Protože je to hrozně easy, každý se tu na vás usmívá a zdraví vás.

• Když jdete koukat na nabídku práce a jen se zastavíte u výlohy a čtete požadavky na pozici, hned vás pozve zaměstnanec dovnitř a zeptá se vás na pár fajných otázek a i když zatím nemůžete pracovat, poněvadž nemáte sjednanou schůzku kvůli číslu pojistění, tak i tak se na vás mile usmívá a řekne, ať alespoň donesete CV a že se uvidí, co se dá udělat.

•  Že vám vaše hostmamka dá vlastní lednici a nakoupí přes tisíc sójových a kokosových produktů

• Že zde všichni děláme všechno, nic není jen na nás

• Dodržování bezlepkové X lepkové stravy. Každá věc má své prkýnko, nesmíš míchat lepek a bezlepek. Po každém šáhnutí na lepkovou potravinu si musíš umýt ruce, aby si nekontaminovala prostředí a osoby žijící zde. Tohle striktní dodržování ze zdravotních důvodů je pro nás maličko španělská vesnice a celkem jsme posrané z toho, že na někoho fukne zrnko lepku.

• Že hostmamka výborně, ale fakt výborně vaří. Včera nám dělala rizoto a ptala se nás, jestli to chceme na vietnamský, indický nebo mexický způsob. Jakooo whaaaaat. Prostě rizoto :D

• Že už rozumím hosttaťkovi

• Už jsem byla na záchodě (MCpower)

• Že tu jsou Lotus sušenky za jednu libru. Muck lásko.

Druhý den.

Asi mi praskne hlava. Tolik informací, že to ani není možné. To nepatří tam, to zase tamhle. Bolí mě hlava, jak už dlouho ne. A ten bordel tady? V tom nenajdu systém snad nikdy. Možná někdy v březnu, pokud tady do té doby vůbec vydržíme.

Každopádně, jak už psala Lucka, cesta byla fajn, dokonce se mi z toho letadla ani nechtělo vycházet. A to je co říct, protože se bojím, že kdykoliv spadne dolů. Ale jak říká táta "raději umřít v letadle, než mít bouračku s autobusem a být mrzák".

Každopádně, jak to říct. Všechno je takové celé zmatené, včetně tohoto článku. Vůbec mi to dneska nejde. Tak asi začnu tím, co se dělo.

Udělaly jsme si skvělou snídani. Sojový jogurt, banán, blumu, lupínky a rozinky. Pak jsme jely vyprovodit malou do školky, do které se jí vůbec nechtělo. Chudák plakala. Ale když jsme pro ni šly zpátky, tak vypadala, že si to užila. Tak snad časem ve školce plakat nebude. Mezitím, co byla ve školce jsme musely třídit věci v jejích skříních. Kde absolutně nebyl systém. Teď už tam systém je, otázkou je na jak dlouho.

Pak jsme si udělaly oběd, jak jinak než sendvič, co jiného taky chcete v Anglii na oběd jíst. Pak jsme si pohrály s dětmi, získaly dalších tisíc informací a snědly výbornou večeři. Ještě předtím si Lucka skočila zaběhat, ale já samozřejmě nic #nešikanejvětší #alepřestoprťavá. Nebudu hubená. 

První den.

První dojem? Oni se na nás vykašlali. Byl to fejk. Troll. Takové to, že si z vás někdo udělá srandu, že máte za ním jet, že vás vyzvedne na letišti… a pak jen zakopávate o své nervy, když se taháte s tím zasraně těžkým kufrem a máte slimáčí tempo a chce se vám brečet a nevíte, co dál se svým životem.

Přilétly jsme o půl hodiny později. To nevadí, říkám si. Aspoň tam už bude stát s tím papírem a našimi jmény. Skoro jako superstar. Jenže, nikdo tam nebyl. To nevadí, bude jinde. Nebyl. A nebyl ani o půl hodiny později. Ani o hodinu.

Už jsme začaly být nervózní a hladové.

Po chvilce, co jsme proklínaly každá náš blbý nápad vyrazit do ciziny, mi zazvonil telefon. Absolutně jsem nerozuměla, to mi není novinkou. Ale po sekundě vidím našeho HD jak si to kráčí k nám.

Díky, díky, díky.

Po seznámení nám sdělil, že tu stojí už dvacet minut. Kousek od nás. Dokonce jsem kolem něj i určitě prošla, když jsem si šla koupit vodu za šedesát korun.

To se prostě běžně stává, že na sebe lidi čekají a přitom jsou naproti sobě. To nevadí. Mi dnes nic neva.

Šli jsme k autu. Skromně jsem se postavila k pravým předním dveřím, že tedy počkám, až pokyne k nastupování. „Chceš řídit?“… Aha, stojím přímo u volantu.

Jedeme. Já za to prostě nemůžu... ale on měl Kalenji ponožky. A když nevíte, jak začít konverzovat, zeptejte se té osoby na jeho ponožky. Chtěla sem mu doporučit Artenga, ale zase jsem nechtěla vypadat jak ponožkový expert.

*Projížděli jsme kolem anglánského dekáče a možná ho tam i navštívím, že prý jeho dceru tam vozí každou sobotu, že nás vezme též a můžeme jít nakupovat. Výsměch mé peněžence.*

Dojeli jsme. Děti jsou fajn, hodně živé, asi až moc, ale to se zvládne. Zase nebude nuda. Mají drsnou zahradu. Takový dětský ráj. Máme malý pokoj. A hodně věcí… to se zase v mém životě tolik nezměnilo.

Zítra bychom měly začít řešit insurance number, ať můžeme začít pracovat. Jak já se těším na práci. Nejsem zvyklá nic nedělat, jen být doma. Je to divné. Zítra jdu běhat a budu hubená.

Balím, balíš, balíme

Hezký večer všem!
Konečně mám sbaleno. Ale můžu říct, že to byl opravdu velký stres.

Víte, ono je docela jednoduché si naplánovat, co všechno si vezme s sebou a pak nakonec zjistit, že se vám polovina věcí do kufru ani nevejde. A když vejde, tak vaše váha ukazuje váhu vašeho kufru minimálně 20 kg, takže začnete ubírat a ubírat.
Potřebuju vlastně zimní boty? Potřebuju, ale nevlezou se. Potřebuju mít opravdu tolik pyžam, triček, mikin nebo kalhot? 
A tak nakonec skončíte s polovinou věcí, než se vám válelo na posteli a ten zbytek uklidíte zase zpátky do vaší skříně. Jednu výhodu to ale má. Protřídíte věci, které prostě nosíte a nikdy v životě nosit nebudete a vlastně ani nevíte, proč je v té skříni máte a kde se vzaly. A tak vyhodíte osm triček a budete mít zase dva roky dobrý pocit, že jste něco vytřídili.
Docela by mě zajímalo, jak se s tím poprala Lucka. 

No a s čím vším se chci vrátit zpět do Česka?
- možná nějakou kosmetikou, kterou rozhodně v Česku neseženu
- ploché bříško
- nový telefon

Tak uvidíme, jak se to povede. Teď už nezbývá nic jiného, než jen doufat, že zítra na letišti nepřekorčím váhový limit. Kdyžtak udělám na pána u přepážky oči. A když tam bude paní? Pochválím ji vlasy, postavu, cokoliv, aby mi to prošlo.  

10 věcí, které nikdy neříkat budoucí Au Pair

V jednom z našich minulých článků jste se mohli dozvědět, že za pár dní odlétáme do Anglie, kde budeme půl roku pracovat jako Au Pair (a možná i něco jiného). Jaké to tam bude sice ještě vědět nemůžeme, ale už teď vám můžeme říct, že nás nebaví poslouchat ty řeči většiny našich známých. Lépe řečeno - nebaví nás odpovídat na jedny a ty samé stupidní otázky pořád dokola. A jaké, že to jsou?

Zdroj obrázku

1. A ty se jako nebojíš jít mezi cizí lidi? 
Bojím, ale život je od toho, abychom překonávali výzvy :) 

2. A co létání? Nebojíš se?
Všichni, kteří mě pořádně znají ví, že mám ráda létání, ale mám z něj i respekt, protože se bojím, že to letadlo s námi prostě spadne. Takže ano, trochu se bojím i tohodle.

3. A co když budeš mít hroznou rodinu? 
Tak utečeme k mé kamarádce, která žije v Londýně a asi si najdeme novou rodinu? Stát se může všechno. Ale co když hrozná nebude? ;)

4. Nebude ti smutno?   
Komu by nebylo smutno, když poletí na půl roku pryč od své rodiny, přátel a domácího mazlíčka? Bude. Vím, že budu brečet a že si budu přát se vrátit domů. Ale co když to tak bude jenom ze začátku a zbytek půl roku si užiju tak, že budu brečet i při odjezdu domů? 

5. No já bych nikam neletěla, jak jsou všude teď ti teroristi...
Bohužel bych se vsadila, že jsou někteří i u nás v Česku a je to pouze otázkou, že se něco stane. Neměli bychom se nechat jimi zastrašit a přestat kvůli nim cestovat a žít naše životy. Stejně tak se může stát, že výjdu na ulici a nějaký opilý blázen to do mě napálí, takže...samozřejmě, že se teroristů bojím, ale nepřestanu kvůli nich žít. Buď prostě budu ve správný čas na správném místě, nebo nebudu. Je to osud.

6. A co tvůj přítel? Nevadí mu to?
Nevadí. Protože žádný není. A teď vážně. Tato otázka se sice netýká mě, ale dostává ji Lucka, která jede se mnou. Protože ta přítele má. Nevadí mu to. A pokud jejich vztah nevydrží tuhle půlroční pauzu (když nepočítám sem tam nějakou návštěvu), tak asi za moc nestojí.

7. A ty umíš perfektně anglicky? 
Perfektně samozřejmě že ne. Hlavní je, že se nějak domluvím. A jedu tam právě proto, že chci tu angličtinu umět perfektně.

8. Ale vždyť teď byl Brexit a Velká Británie vystoupila z EU, nemusíš mít nějaké vízum?
Bude to trvat ještě minimálně dva roky, než Velká Británie všechno ohledně vystoupení z EU vyřeší. Takže stále tam ještě jsou.

9. Ale Britové teď nemají rádi cizince a přistěhovalce...
To sice v dnešní době nemají, ale moc dobře ví, že někdo tam musí dělat práci, za kterou by Brit ani nevstal z postele.

10. A to se jako půl roku neuvidíme?  
Taky mě to mrzí, ale pokud si nekoupíš letenku do Londýna, tak asi ne hele... :(

Tak tohle bylo 10 věcí, které neříkat budoucí Au Pair. Moc dobře tohle totiž všechno víme a myslím, že i vy dopředu tušíte, jak vám na tyto otázky odpovíme. Tak proč se víc v tom ještě máchat? Ani nám Au Pair nedělá dobře to, že budeme na takovou dlouhou dobu odjíždět pryč. Ale vybraly jsme si to, chtěly jsme to zkusit takže...jsme ochotny všechno tohle podstoupit :) 

Teď už nám jenom pomalu zbývá se zabalit. Tak snad to nějak zvládneme! 

Letenka a kufr k tomu.

Čau čtenáři,

určitě tě hrozně zajímá, co jsme si koupily za letenky, u jaké společnosti a tak dále. Přestože je vyhledávač kapacita, lepší je to tu, že jo.
Ráda bych napsala, že jsme dlouho přemýšlely nad odletovým místem, daly si pro a proti, jenže... jsme z Ostravy a moc se nám nechtělo plachtit kajsik do Brna.. nedejbože do Prahy. Ani v případě, že bychom ušetřily. Stejně to vycházelo tak na stejno. Jen bych se s prominutím srala s kuframa, vydala pár kapek potu a určitě zažila nějaké to dobrodrůžo ve formě zpožděného vlaku.
Zkušenost mám jen s Ryanair. A vždy jsem byla spoko. Kdysi jsem totiž lítala do Anglie jak pravá Angličanka a cítila se hrozně cool. Ten pocit zmizel, když na mě někdo promluvil anglicky a očekával odpověď. Dostalo se mu jen "ummm, yyyh, yeaaaaaah" s tím pravým rusackým přízvukem a jasným prozření. Vždy sem si pak vytáhla libru z peněženky a řekla si: "snad jednou."
Jak víte, ke každé letence máte příručák do deseti kilo. To je jaksi málo. Možná k moři na pár dní to stačí, jedny plavky, nabaiji ručník, slamák na hlavu a jdu. Ovšem, když se balíte na osm měsíců, víte, že tam přežijete všechny sezóny..  s radostí si přikoupíte dvacet kilo a budete předstírat, že se to tam vleze.
Nevleze.
Každopádně, já i Lucka máme 20kg plus příručák k tomu. Lucka je úchyl na kosmetiku, ta podle mě potáhne každý odstín rtěnky, co doma vyhrabe ze svých šuplíkových zásob. Já pro změnu vypadám hnusně, ale zase mám boty. #lifepriority

Mimochodem, zakoupily jsme si nějaké priority plus business, vycházelo to nejlépe - koupeno se značným předstihem. Není od věci si sednout a vyzkoušet ty nejlepší kombinace. :)

No, tak... balení hej!