První den.

První dojem? Oni se na nás vykašlali. Byl to fejk. Troll. Takové to, že si z vás někdo udělá srandu, že máte za ním jet, že vás vyzvedne na letišti… a pak jen zakopávate o své nervy, když se taháte s tím zasraně těžkým kufrem a máte slimáčí tempo a chce se vám brečet a nevíte, co dál se svým životem.

Přilétly jsme o půl hodiny později. To nevadí, říkám si. Aspoň tam už bude stát s tím papírem a našimi jmény. Skoro jako superstar. Jenže, nikdo tam nebyl. To nevadí, bude jinde. Nebyl. A nebyl ani o půl hodiny později. Ani o hodinu.

Už jsme začaly být nervózní a hladové.

Po chvilce, co jsme proklínaly každá náš blbý nápad vyrazit do ciziny, mi zazvonil telefon. Absolutně jsem nerozuměla, to mi není novinkou. Ale po sekundě vidím našeho HD jak si to kráčí k nám.

Díky, díky, díky.

Po seznámení nám sdělil, že tu stojí už dvacet minut. Kousek od nás. Dokonce jsem kolem něj i určitě prošla, když jsem si šla koupit vodu za šedesát korun.

To se prostě běžně stává, že na sebe lidi čekají a přitom jsou naproti sobě. To nevadí. Mi dnes nic neva.

Šli jsme k autu. Skromně jsem se postavila k pravým předním dveřím, že tedy počkám, až pokyne k nastupování. „Chceš řídit?“… Aha, stojím přímo u volantu.

Jedeme. Já za to prostě nemůžu... ale on měl Kalenji ponožky. A když nevíte, jak začít konverzovat, zeptejte se té osoby na jeho ponožky. Chtěla sem mu doporučit Artenga, ale zase jsem nechtěla vypadat jak ponožkový expert.

*Projížděli jsme kolem anglánského dekáče a možná ho tam i navštívím, že prý jeho dceru tam vozí každou sobotu, že nás vezme též a můžeme jít nakupovat. Výsměch mé peněžence.*

Dojeli jsme. Děti jsou fajn, hodně živé, asi až moc, ale to se zvládne. Zase nebude nuda. Mají drsnou zahradu. Takový dětský ráj. Máme malý pokoj. A hodně věcí… to se zase v mém životě tolik nezměnilo.

Zítra bychom měly začít řešit insurance number, ať můžeme začít pracovat. Jak já se těším na práci. Nejsem zvyklá nic nedělat, jen být doma. Je to divné. Zítra jdu běhat a budu hubená.