Jak se platí účty.

Lucka odešla do práce, tak mám asi dvacet minut času… bez internetového připojení. Tak mne napadlo sepsat, jak to chodí v mé práci.

Začala jsem pracovat v restauraci v půlce září. První směna byla jen o tom koukat po stolech a odnášet prázdné talíře. Do teď si pamatuji ten pocit, jak sem si říkala, že nebudu schopna se naučit ta jídla, protože upřímně, kdo by si zapamatoval ty názvy – naštěstí tam vedle těch arabských klikiháků je normální písmo, tak jsem byla schopna to aspoň přečíst, ale to vám fakt pomůže, když je něco kebab makshook, koobideh, schawarma, moutabal, fatoush… Jediné, s čím jsem si byla jistá, byl steak a chips. Do nedávna jsem počítala za jistotu i cutlet, sem si říkala, kotleta, co jako… pak se mě zákazníci zeptali, kolik to má kousků. Jeden?! Tak nic, jsou to žebírka.

Takže já se svou divnou angličtinou v arabské restauraci. Už druhý den mi dovolili brát objednávky – ovšem pouze od nearabů. Což je asi tak 10% návštěvníků. Je to i z toho důvodu, že někteří arabové neradi mluví anglicky. Do teď se mi stává, že je pozdravím a oni automaticky požádají o někoho s arabskou mluvou.

Zhruba po týdnu jsem začínala brát objednávky i od arabského obyvatelstva. Teď, když tam jsem přes měsíc, to už nerozlišuji. Teď už je to jen stůl, co má hodně lidí a stůl, co má naopak málo lidí. Je to z toho důvodu, že má práce neobnáší jen přijímat objednávky.

Zákazník příjde, mým úkolem je mu najít stůl, předát menu. Poté vzít objednávku, zadat do systému, přichystat zeleninu na stůl, převzít jídlo, dát na stůl. Poté uklidit nádobí, donést účet, převzít peníze, vydát zpět, umýt stůl, přichystat prostření. Tohle je vše, co se týče jednoho stolu. Poté umývám podlahy, zrcadla, dveře, stěny, každé dvě hodiny čistím záchod, beru telefon a vyřizuji delivery, chystám věci na delivery, předávám objednávky na delivery, beru jídlo a nesu ho do přízemí, kde je další prostor restaurace na konzumaci. Vyřizuji také-away objednávky, opět placení, nachystání všeho potřebného. Zpravidla to funguje tak, že tam je jeden, dva stoly, najednou přijde kupa lidí, do toho ti, co tam sedí, už chtějí zaplatit, ti noví si chtějí objednat a na mě tam zvoní zvonek, že mám převzít jídlo a donést na stůl – nejdebože do přízemí, takže po schodech a hlavně opatrně… Co dřív? Do toho mi přijdou příbory, musím je vyleštit, poskládat ubrousky, doplnit kečupy... nooo nic hrozného pro dva lidi, pro jednoho je to zaručený tok času.

Rozdíl mezi zářím a říjnem je, že v září jsme na to byli minimálně dva a občas, když bylo hooodně busy, tak jsme měli pocit, že nestíháme. Teď jsem na to všechno jen já a jsem v prdeli.

Nevím, jestli chtějí šetřit na financích nebo jaký je důvod, že jsem tam na restauraci jediná servírka, ale fakt se těším na to, až někoho přijmou… Sama to vidím na dýškách, zpravidla pátek , sobota je spousta lidí, ale dýška nejsou nijak extra zvlášť přínosné. Poté jsou dny, kdy je méně lidí, já s nimi mohu komunikovat, věnovat se jim a práce mě mnohem více baví.

A co mne děsí nejvíce je, že až mě budou potřebovat jít na bar a dělat drinky, crepes, waffle.. tak já tam budu naprosto nezpůsobilá, protože do teď jsem nebyla schopna odejít z restaurace. Kdo by tam totiž byl, že ano. :P

Celkově tuto práci mám hodně ráda, občas tam jsou lidi nabučení, nerozumím jim a chyba opravdu není v angličtině. Ale užívám si to tam, zázkazníci mě většinou nabíjí neskutečnou energii. Ok, až na některé staré arabáky, u kterých mám pocit, že neví, jak mluvit se ženou.. ale tohle je tak jednou týdně, nic hrozného.

Hlavně mi tato práce zachránila krk a já jsem vděčná za tuto příležitost. Vždy tam chodím s nadšením a pokud mě za směnu nic nenasere, odcházím z tama s větší dávkou energie.

Pracuji 6 dní ze 7, ale upřímně, za tento měsíc jsem měla jen dva dny volna. Což až teď, když píšu, tak si uvědomuji, jak šíleně to musí znít… Začínám v pět hodin a končím zpravidla ve dvě ráno, někdy ve tři. Doma bývám kolem třetí, ale spát chodím ve čtyři ráno. Sem tam ještě někam zajdeme s kamarády po práci. Včera jsme měli projížďku nočním Londýnem přes Oxford Street, například.

A koukejte, co mi můj drahý kamarád z práce připravuje na večeři. Každý den. Vynikající!

Asi si říkáte, že je to prasácka porce. Je, no. Rýže, humus, falafel, chips, batata hara a nějaká ta zelenina k tomu... A nápoj lemon&mint. Ten mi zas připravuje jiný kamarád :D

Ještě bych zmínila finanční stránku. Každá si zhruba vyděláme něco přes tisíc liber. Za pokoj platíme 650 liber měsíčně. Takže 325 každá. K tomu měsičník -> 80 liber... a další výdaje. Ono se to nezdá, ale ty peníze dokážou rychle zmizet. Ani ne za jídlo, ale spíše za služby, aktivity... A pro Lucku budou výdaje nákupy oblečení. 

C y :)

Kuriozitky a novinky z Londýnka.

Dnes jsme s Luckou vyrazily do města a zakotvily to tady. Koukejte na to místo!!!! Jak v HP!

Až budu bohatá, tak si tam projdu každé oddělení a nakoupím knihy! Chápete, je to tam rozdělené třeba na část Skandinávie. A tam knihy od Adlera Olsena… Pak Afrika… Apod. Amazing!! Pokud za mnou přijedeš, osobo, ty víš, kdo jsi, tak tě tam vezmu, se počůráš blahem.

Zastavily jsme se tradičně na kafé, to je naše pravidlo v Londýně. Nothing to eat, but we always grab some coffee. (pfffff, toho dezertu si nevšímejte, to je jen na efekt, to nikdo nejí…)

Cestou zpět jsme potkaly:

·         Paní s šesti psy na vodítku

·         Paní se psem v kočárku

·         Dítě na vodítku

Jinak jsme se pohnuly s tím ubytováním, na popud Lucky zůstáváme na stejném místě. Je to dobrá lokalita, snížili nám cenu… jen je tu příšerná kosa, vážně, spíme tu v mikinách a chodíme jen v botech - v ponožkách byste měli brzy omrzliny. (Asi si říkáte, proč si nekoupíme papuče. Koupíme. Brzy) Tak nás po dvou týdnech dnes napadlo zapnout topení, tak uvidíme, zda se experiment Topení vydaří a nám tu bude teplo. (za tuhle větu by mi sebrali maturitu z češtiny) Už máme nějaké plány na zútulnění tohoto pokoje. Ale hlavně… vědět, že už nemusíme hodiny vysedávat na těch samých stránkách, věřte mi, já ty pokoje gůglila i ve snech.

Chtěla jsem se s vámi ještě podělit o jednu kuriozitu. Byla jsem tu zhruba asi dva týdny, když jsem byla na cestě do práce. A co nevidím. Tři lidi. Si asi řeknete, co je na tom, že vidím tři lidi… jenomže… jeden z nich šel s holou dupou. Doslova.

Znáte to nemocniční pyžamo, které vám zakryje jen část těla, ale tu prdelovitou ne? Tak to je ono! Šel v tom. Bylo celé špinavé. Jakási směska krve a bůh ví čeho. Trošku mi to připomínalo hrocha z Madagaskar ->

https://www.youtube.com/watch?v=Rv7Ih5ME3Ck

A šel v ponožkách. To je vše. Jen špinavé pyžamo, pravděpodobně po kruté operaci, nikoliv zadní části… a ponožky. Procházel se po Londýně se svými kamarády. Kdyby šel sám, asi bych se ho zeptala, zda-li nepotřebuje pomoct. Ale na to měl své kamarády, kteří se honosně dmuly pýchou vedle něj. 

Na čem mi rozum zůstává stát, jsou děti v kočárcích. Přifrčí si to do restaurace, je tomu tak 4 nebo 5 let. Nohy mu plandají po zemi, protože výrobci nepočítali s tím, že tam to dítě musíš nacpat za každou cenu. Větší než obvykle. Tak rodičům nabídnu, jestli náhodou nechtějí ke stolu baby chair. „Nééé, týjooo, vždyt je už velké na baby chair.“ „Aha“

A co se mi hrozně líbí!!! Tak je tu ten styl. Vážně. Klidně jdeš ven v pyžamu a nikoho to nezajímá (až na mě). Vezmeš si slušný kabát a k tomu růžové tenisky do fitka. A boží. A babičky jsou tu neskutečně vystajlované.

Doprava – crazy. Lucka – even more… Neustále ji zachranuji. Nezapamatuje si, že to jezdí naopak. V Londýně to funguje trošku bez systému. Ale kdybych to měla alespoň nějak nastínit, tak je to asi takhle:

·         Matky a kočárek

·         My

·         Semafor

·         Kolo

·         Auta

Nechtěla bych tu řídit ani za zlatý prase!!! Ani kolo si nepůjčím, maximálně tak do parku jezdit dokola jak opice. Obdivuji všechny řidiče. Hlavně autobusu. Protože ta scéna z HP je reálná…

A jinak na závěr mohu říct, že jsme se úspěšně naučily přestat přepočítávat peníze na české. Zhruba víme, kolik co stojí (třeba sojove mléko za 59 pí, iphone 699 pounds) a tak nějak se nám mozek přenastavuje na anglický systém. Až teda u Lucky na tu dopravu. Ještě, že jsme pojištěné.

Podvody?

Asi třikrát se nám stal tento scénář ->

Boží pokoj. Dobrá cena. Skvělá lokalita. Píšu!!! Ona mi odepsala! Neuvěřitelné. Domluvily jsme se, že se zajdeme podívat na pokoj ve čtvrtek na 4 pm. Kdybyste viděli ty fotky, už tehdy mi to mělo smrdět...

Domluvily jsme se na ceně, na vratné kauci. Neskutečné, říkám si. Měsíc smrdění u laptopu se vyplatil!

Já už se myšlenkama stěhovala na to úžasné místo, dělala si tam tousty, vůně čerstvé pražené kávy se táhla z rušné Londýnské ulice. Jsme v centru dění.

A pak to začalo. Že teda má hodně zájemců a chce po nás, abychom ji poslaly ten depozit na účet.

Really? Ani jsem ten pokoj neviděla, natož ji... a já bych měla vzít svoje těžce našetřené peníze a jen tak je vyplivnout někomu a doufat, že mě pak s těma kuframa přijme? Stojí tam ten barák vůbec?!

Tohle se nám stalo asi třikrát. Vždy krásný pokoj, lokalita, cena... ale! Tak si říkám, je tohle běžná praxe v Londýně?

Asi jedinou jistotou je si najít bydlení přes agenturu nebo známosti.

Tak lidi, buďte obezřetní, když jsem se ptala kamarádů, děje se to prý často...

• Nejsem v Londýně
• Pošlu vám klíče
• Depozit na účet (většinou to bude paypal nebo western union)
• Krásné pokoje
• Přijatelná cena
• Lokalita - centrum
• Nájem můžete zaplatit kdykoliv, hlavně ten depozit

Nevím, možná jsem paranoidní, ale radši budu paranoidní s penězma, než bez nich.

Pračka.

Takové to, když jdete ven s kamarádem, Lucka spí jako mrtvola, tak si řeknete, že ji půjdete vzbudit, aby stihla jít do práce. A hned vás stihne zaúkolovat "Luci, máš day off, tak prosím vyper světlé, pak tmavé, už nemáme co nosit. Koukala jsem na pračku, je to strašně easy, všechno je už nastavené".

Ok...šla jsem je doprovodit do práce, vrátila se zpátky a rozhodla jsem se, že začnu světlým. Bylo cca 17:30, když jsem dala prát prádlo a říkala si, jak krásně stihnu vyprat i tmavé.
Mezitím jsem si udělala večeři, pak jsem napsala článek na svůj blog, zaskypovala s našima, hledala pokoje a najednou bylo půl desáté. A pračka pořád prala. Ok, šla jsem to čeknout, a už tam svítilo sluníčko, takže to jelo rovnou se sušením. Alespoň jsem doufala.

Pak jsem si volala ještě s kamarádkou, u které jsme bydlely a říkala jí, jaký jsme měly den. Bylo 10 a pračka pořád nepřestala něco dělat. Ok, říkám si, tohle není normální.

"Danny? Můžu tu pračku nějak stopnout sama, asi ne co?" :D
"To je taky nápad prát v 10 večer"
"Já začla ale už v 8" :D (neměla jsem odvahu jí říct, že pračka pere a suší už celkem skoro 5 hodin :D )
"Zavolej mu do práce, že nevíš, co dělat s tou pračkou"
Jasně. Volej do práce chlapovi, který ti den předem řekl, že se mu líbíš, že nevíš, co máš dělat s pračkou. Je mi jasné, že by tady z té práce klidně hned zaklusal a já bych mu ukazovala, jak pračka pere pomalu už celý den. A já celá rudá až na zadku, bych mu vysvětlovala s výbuchem smíchu, že je lepší lady než já, tak ať mi pomůže.

Tak jsme se smály asi dalších pět minut nad tou představou, když najednou, po pěti hodinách ticho. "Že by?" "Tak snad to bude i vyžehleno, když to trvalo tak dlouho". Nebylo.

Ale vzpomněla jsem si, jak mi právě ten kolega říkal, že jejich pračka je nějaká úplně divná, tak ať se nedivíme. Vždyť i on minule pral jednu deku tři hodiny.
 

Poslední zmínka o aupair!

Čauky,

hele, dívej, tohle jsem psala, když jsme byly ještě u rodiny. A dávám to sem až teď. Bo až teď mi to připadá vtipné, ale před tím fakt ne. Nebyly jsme tam ani týden, podotýkám.

Když myjete nádobí, radši ho myjete na dvakrát, protože kontaminace. Okej, jejich zdraví, respektuji. Ale to, že hostdaddy mi při mytí nádobí kontroluje svým okem, jestli nezůstala někde minibublinka!!!! A pak ji najde a dá mi přednášku, že tam nesmí být a pak před spaním vidíte jimi umyté nádobí po jejich večeři, jak je schované v odkapávači pod kupou bublin, chce se vám brečet.

Je dětský bazén na zahradě. Hostmamka vám řekne, že pokud tam zbyla nějaká voda, máte ten bazén otočit, ať skape dolů. Jdete k bazénu. Vidíte plno vody, hračky, prostě ready for swimming. Začala jsem se fakt smát. Snad po mě nechce, at na tu jejich pidimidi zahradu vyleju litry vody. Řeknu Lucce, at se ještě zepta jednou, co po me chce. Hostmamka říká:“vzdyt jsem ji to rikala….“ A rekla to samé. Lucka sla za mnou na zahradu. Podívala se na tu vodu. Výbuch smíchu. To jako really? Máme zaplavit zahradu a tak nechutne plýtvat vodou? „Musíme za ní jít znovu, holt nedá se nic delat.“ Sly jsme. Podivala se na nas jak na idioty. Rikame, ze je ten bazen plny vody. „Thats ok, just do it.“ Ok. Vylily jsme bazen, zaplavily zahradu. Smaly jsme se. Zoufale. A otočily ten bazen vzhuru. Jak chtěla. Další den nas sprdla, ze jsme to nemely otočit uplne, jelikož tam bude pod tím vlhko a že určitě příjdou hadi a pavouci. *sssssss*

Malá spala. Starší si hrál. Odešla jsem od malé, co spala v obývaku na dvě minuty se podívat na staršího. Sprdla mě, že nemůžu nechat malou spát samotnou v obývaku, když jsou pootevřené dveře na zahradu, že příjde liška a zabije ji. No jasně, liška je na Laru určitě zvědavá.

Neustále nás sprdává za to, že spolu mluvíme česky. Divné, jsme v Anglii, angličtinu se ucime a poctive s nema mluvime, ale mezi sebou mluvime cesky. Prostě, jsme sráči.

Lepek. Musíme otevírat dveře na zahradu, at se lepek vyfouká ven. Nemůzete utrit nadobi hodinu starou utěrkou, protože lepek a kontaminace. A takhle to je uplne se vsim. Moje ruce trpí, jak jsou čisté a nekontaminovatelné.

Že ji řekneme, že nejsme technické typy a pak se diví, že po pár dnech, co tu jsme, umíme jen s xboxem, ale ne s dalšími zařízením... Hostmamka to neumí do teď, ale od nás se to očekává.

Pracujeme 14 hodin denně, vstáváme v 6:30 a končíme s prací v 20:30. Bez zastavení. Jen jeden den volna. Dostáváme padesát liber.

Že když máme jen 3 hodiny na kompletní uklid baráku – vysávání, kuchyn, prach, pračka, sušička, prádlo – že jsme přece měly volno a proč vypadáme unaveně.

Že řekla, že se bude vše sdílet, ale příjde mi, že tu otročíme.

Pokaždé, když nás za něco sprdává, nastaví ten svůj hnusný tón. Dnes sme brečely. Obě.

Ok, takže bydlíme.

Na jiném místě na nějaký čas. Třetí pokoj za náš celkově měsíc v Anglii. A víme jistě, že tohle není náš poslední pokoj. Kdo nás zachrání příště? Možná příště to opravdu výjde a usadíme se někde natrvalo. Ale kdo ví. Tady ani nevíme, co se stane zítra. Možná budeme za tři dny zase někde jinde :D Každopádně tento day off je zatím nejzvláštnější ze všech.

Ale jo, je to milé, koupil nám polštář, prostěradlo, povlečení, prostě úplně všechno. I když jsem mu říkala, že to zaplatím. Není to zvláštní, jak nám pořád někdo zachraňuje zadek? Ok, Luci, přestaň být paranoidní.

Každopádně jsme bez netu (něco jako wifi tady asi neznají), takže tento článek si přečtete, až budeme zase někde úplně jinde. Problém ale je… jak si máme najít něco jiného, když nemáme internet? :D Trošku začarovaný kruh, nemyslíte? :D

Takže vůbec nevím, co budeme dělat :D Nemáme žádnou jistotu, že se 18. října nastěhujeme tam, kde jsme se měly stěhovat původně. No tak se asi (zase :D) budeme muset obrátit na Danču, nečekaně. Už to tak prostě je :D Jsme pořád na někoho odkázané. Takový je prostě Londýn.

A je tady zima. Proč je ve všech londýnských pokojích a bytech taková kosa? A proč je Londýn tak studený? Možná, že jsme měly jet dělat Au Pair do Itálie. Ale ještě bychom při našem štěstí chytly italskou domácnost :D

Takže tak se máme. Opravdu budeme mít na co vzpomínat.

Ty vole zas je vše jinak.

Tak jsme se přestěhovaly. Uplně jinam.

Byla to rychlá akce, pokoj jsme „našly“ z minuty na minutu – jsme u kolegů z Lucčiné práce. Uvolnili nám jeden pokoj.

Nějakou dobu zde budeme bydlet a pak se uvidí, co bude. Tamten pokoj nevyšel z toho důvodu, že tam stále bydlí dva kluci, kteří nejsou schopni od tama odejít, poněvadž landlord je v Pakistánu, tak na to zvysoka kašlou. Vystěhováni měli být už před týdnem. Jsou hodní. Asi je to nesere. V tom komplexu mám dokonce svůj kufr, ale padlo to z minuty na minutu, tak jsme teď tu. A já bez veškerého oblečení, osobních věcí.

Není tu wifi. To je super. Bude to uplně něco jiného. Jako za starých časů. Ale jsme v super lokalitě, je tu kousek všechno, gym máme minutu od baráku, i starbucks a primark. Tohle vnímám jako zkoušku. Na nic z toho totiž nemám peníze.

Ale máme krásný výhled.

Jo a jsem nemocná a hrozně mě to sere. Dnes mám day off, tak ležím v posteli, ale těším se na zítra, vypadám, jak by mě někdo zmlátil. Oči se přibližují k asijské velikosti a z nosa mi teče imr vére.

A co bude dál? Nic se nezměnilo, furt nic nevíme. Buď zůstaneme na furt tady, nebo se přestěhujeme do toho pokoje, až ti kluci odejdou.

Ale jedno je jisté, vím, že se může stát i něco nečekaného a už by mě nic nemělo překvapit.

Máme se dobře. Každý nám tu říká, jak v nouzi spali v Hyde Parku a my si přitom ohříváme zadky v teplé posteli.

Lucčin známý nám mezitím nakoupit blanket, sheets, povlečení… prostě… tu jsou všichni hrozně zlatí. Vůbec to nechápu, co jsme udělaly my dvě tak dobrého, že je tu vždy někdo, kdo nám nabídne pomocnou ruku. Bez lidí zde bychom byly uplně nahrané. A to už v Tonbridge.

Teď sedíme ve Starbaxu s Pumpkin spice late, připadám si jak v nějakém americkém filmu. Je to fakt kůl, do té doby, než si uvědomím, že jinou možnost ani nemáme. 

Ale máme se skvěle, jsme spolu, máme kolem sebe senzační lidi a prostě... užíváme si!