Ty vole zas je vše jinak.

Tak jsme se přestěhovaly. Uplně jinam.

Byla to rychlá akce, pokoj jsme „našly“ z minuty na minutu – jsme u kolegů z Lucčiné práce. Uvolnili nám jeden pokoj.

Nějakou dobu zde budeme bydlet a pak se uvidí, co bude. Tamten pokoj nevyšel z toho důvodu, že tam stále bydlí dva kluci, kteří nejsou schopni od tama odejít, poněvadž landlord je v Pakistánu, tak na to zvysoka kašlou. Vystěhováni měli být už před týdnem. Jsou hodní. Asi je to nesere. V tom komplexu mám dokonce svůj kufr, ale padlo to z minuty na minutu, tak jsme teď tu. A já bez veškerého oblečení, osobních věcí.

Není tu wifi. To je super. Bude to uplně něco jiného. Jako za starých časů. Ale jsme v super lokalitě, je tu kousek všechno, gym máme minutu od baráku, i starbucks a primark. Tohle vnímám jako zkoušku. Na nic z toho totiž nemám peníze.

Ale máme krásný výhled.

Jo a jsem nemocná a hrozně mě to sere. Dnes mám day off, tak ležím v posteli, ale těším se na zítra, vypadám, jak by mě někdo zmlátil. Oči se přibližují k asijské velikosti a z nosa mi teče imr vére.

A co bude dál? Nic se nezměnilo, furt nic nevíme. Buď zůstaneme na furt tady, nebo se přestěhujeme do toho pokoje, až ti kluci odejdou.

Ale jedno je jisté, vím, že se může stát i něco nečekaného a už by mě nic nemělo překvapit.

Máme se dobře. Každý nám tu říká, jak v nouzi spali v Hyde Parku a my si přitom ohříváme zadky v teplé posteli.

Lucčin známý nám mezitím nakoupit blanket, sheets, povlečení… prostě… tu jsou všichni hrozně zlatí. Vůbec to nechápu, co jsme udělaly my dvě tak dobrého, že je tu vždy někdo, kdo nám nabídne pomocnou ruku. Bez lidí zde bychom byly uplně nahrané. A to už v Tonbridge.

Teď sedíme ve Starbaxu s Pumpkin spice late, připadám si jak v nějakém americkém filmu. Je to fakt kůl, do té doby, než si uvědomím, že jinou možnost ani nemáme. 

Ale máme se skvěle, jsme spolu, máme kolem sebe senzační lidi a prostě... užíváme si!