Bláznivá cesta do práce

Respektive, málem skoro žádná cesta do práce.

Takové to, když dostanete práci ani pomalu nevíte jak a jedete tam hned první den samy. Víte, kde nastoupit, na co nastoupit a kde vystoupit, ale na zastávce se dočtete, že to číslo busu, které máte vzít, zrovna kvůli nějakému pochodu ve městě nejede. Ok, zachováte chladnou hlavu a jdete na druhou zastávku na druhý autobus, kterým můžete jet, ale co se nestane, ten taky nepřijede. A začnete panikařit.

Volala jsem kamarádce z Londýna asi 4x, aby mi poradila, co mám dělat a jakým jiným způsobem se do práce dostat. Nic. Pracovala a neměla možnost mi zvednout telefon. A tak jsem šla na první zastávku znovu, pak zase na druhou a panikařila jako ostatní lidé na zastávce. Všichni jsme byli zmatení. Všichni.

Nakonec stojím na druhé zastávce a vidím příjíždět autobus, kterým jsem měla jet původně na tu první zastávku. A tak se nakonec přesouvám tam. Mezitím mi volá kamarádka, co se děje. To brzo. Tak jí alespoň řeknu, ať vyřídí šéfovi, že nejspíše budu mít zpoždění. Dojdu na zastávku a po pár minutách (ale celkově hodině a půl čekání - naštěstí jsem vyšla o dvě hodiny dřív, protože jsem měla jet do Primarku si koupit boty) konečně sedám na autobus 36 a jedu do práce. Dojela jsem ještě s rezervou deseti minut! Neuvěřitelné :D

Stejně jako cesta do práce, i první hodina v nové práci byla šílená. Nevěděla jsem, co dřív. Jestli posílat výtahy, leštit příbory, talíře, připravovat zeleninu...nebo jíst. Každý do mě něco cpe.V restauraci je to normální. Všichni si ze mě dělají srandu, že do 14 dní budu úplně fatty. Ale já nechci. Chci přijet hubená. Rozumíte všichni?