Rychlý spád.

Odcházíme. Jsme tady asi pátý den a už se chodíme procházet ven s tím, že se nechceme vrátit zpátky. Doufám, že nás někdo spasí. Už brzy.

Za poslední den jsme stihly vymyslet už několik escape plánů. Přitom jsme neudělaly vůbec nic hrozného. To je na tom to nejhorší. Host Mum s námi vůbec nemluví, jenom když musí a nebo když nás chce za něco seřvat. Dokonce ruší svoje plány, aby byla s námi doma, když tu jsou děti a přitom my jsme nejraději, když ona doma není. Protože v momentě kdy příjde domů, končí naše relativně dobrá nálada lepší nálada, než když je tu ona.

Chtěly jsme to tu nějak vystát, opravdu. Snažily jsme se. ALE nedá se. Když vám HM zakazuje mluvit spolu česky (i když nejsme s ní a dětmi) nebo se vás zeptá, jak se máte a vy řekne "I am sad" a ona řekne "That's fine" tak už opravdu končí všechna sranda. A to nádobí? Můžou na něm být bublinky nebo ne? Když nám HD řekne, že tam nesmí být ani bublinka jaru a pak sám odloží celou krabičku plnou jaru na odkapávač, tak jak to vlastně je?

Normálně mají Au Pairs pracovat 25 hodin týdně, my tohle máme hotové za dva dny, protože děláme 14 hodin denně, obě spolu, každý den, šest dní v týdnu. Jako vážně?

Včera nám došla trpělivost a šly jsme ven se uklidnit a vypustit to ze sebe, když spolu přece nemůžeme mluvit česky. Vymyslely jsme několik plánů útěků, trochu jsme si i poplakaly a přemáhaly se jít zpět, protože jsme věděly, že další den bude stejný. A byl. Hned v půl 7 jsme dostaly sprda, že jsme nevstaly, ale přitom, nám nikdo neřekl, kdy máme vstávat. Že prý víme, že hosttaťka jde do práce o půl sedmé. To víme. Však může jít. Ale to, že jej hostmamka chtěla odvést na nádraží a tím pádem sme měly být už v 6:30 ready, to nám nějak nikdo neřekl. Bychom si o těch deset minut přivstaly, to nám nedělá problém. Takže sladké přivítání. Ještě nám to říká tím maximálně sjíždějícím tónem, jako malým fakanům.

Z druhého pohledu: Dnes se ovšem stalo něco, co mne dostalo nejvíc. Řekla nám, že vypadáme smutně. Tak jsme řekly, že jsme smutné. Že jeden z důvodu je, že nám zakazuje se spolu bavit česky (rozumějte, anglicky se bavíme, když jsme s dětmi, samozřejmě sem tam se zeptáme česky samy sebe, co znamená co, jak se to přeloží apod). Ona řekla, že tím, že jsme smutné, tak nás tu nechce a mluvit musíme pouze anglicky, jinak tu nemáme co dělat, jsme v Anglii, že jo.

Takže, konečná. Jsme smutné a tak musíme jít. Od té doby s námi nemluví, slyším jen, jak z vedlejšího pokoje volá hosttaťkovi a stěžuje si na nás. Pokud mě angličtina neklame, slyšela jsem: Jak můžeš být na jejich straně?

Upřímně, vím, že jsme dobré. Kdybyste viděli jak to tu vypadá... pár z vás ví, rozhodně ty fotky nebudeme šířit. Pracujeme od rána do večera, nezastavíme se ani na sekundu, uklízíme, děláme všechno, na co si vzpomene - je to možná tím? Nevím, za tyto prázdniny prý vystřídali 3 aupairky... je to námi?

Zatajili nám, že jejich syn má něco jako mírnou formu autismu. Prý: budete mít dopoledne volné, když budou děti ve škole - znamená, že vlastně musíte uklízet celý barák, což trvá 4 hodiny.

A další. A víte co, whatever, zkousnu hodně, dost práce, děti, hluk bordel... ale nesnesu to, jak se na nás dívá, jak s námi mluví. Ta faleš. Sobectví. Tón. Pokrytectví.

Začátky jsou těžké, říká každá aupair. Ale po sepsání všeho, co se tu děje, nám každá zareagovala: zmizte.

Upřímně, věřím, že to nejsou zlí lidé a jedna aupair ze sta by tu vydržela. Ale my se máme rády. A v momentě, kdy se bojíme večera, protože to znamená celý den před námi s ní za zadkem... Kdyby alespoň měla důvod k obavám.

Dnes nás sprdla před malou a řekla, že to asi nepůjde a musíme jít. Co si myslíte, že si dítě z toho vezme? Že třeba.. z ničehonic začne křičet, že nás nemá ráda a poběží k mamince a té řekne, že jsme ji naštvaly? Jasný. Přitom se v té chvíli nic nedělo, seděly jsme. Ano, prosím, nikdy neshazujte někoho před dítětem, jelikož se vás snaží pak kopírovat.

Asi nás večer čeká serious talk a já si jen přeji, ať to proběhne vklidu.