Druhý den.

Asi mi praskne hlava. Tolik informací, že to ani není možné. To nepatří tam, to zase tamhle. Bolí mě hlava, jak už dlouho ne. A ten bordel tady? V tom nenajdu systém snad nikdy. Možná někdy v březnu, pokud tady do té doby vůbec vydržíme.

Každopádně, jak už psala Lucka, cesta byla fajn, dokonce se mi z toho letadla ani nechtělo vycházet. A to je co říct, protože se bojím, že kdykoliv spadne dolů. Ale jak říká táta "raději umřít v letadle, než mít bouračku s autobusem a být mrzák".

Každopádně, jak to říct. Všechno je takové celé zmatené, včetně tohoto článku. Vůbec mi to dneska nejde. Tak asi začnu tím, co se dělo.

Udělaly jsme si skvělou snídani. Sojový jogurt, banán, blumu, lupínky a rozinky. Pak jsme jely vyprovodit malou do školky, do které se jí vůbec nechtělo. Chudák plakala. Ale když jsme pro ni šly zpátky, tak vypadala, že si to užila. Tak snad časem ve školce plakat nebude. Mezitím, co byla ve školce jsme musely třídit věci v jejích skříních. Kde absolutně nebyl systém. Teď už tam systém je, otázkou je na jak dlouho.

Pak jsme si udělaly oběd, jak jinak než sendvič, co jiného taky chcete v Anglii na oběd jíst. Pak jsme si pohrály s dětmi, získaly dalších tisíc informací a snědly výbornou večeři. Ještě předtím si Lucka skočila zaběhat, ale já samozřejmě nic #nešikanejvětší #alepřestoprťavá. Nebudu hubená.